Tak, jako tu první noc, když jsme si Anušku přivezli domů, tak i tu poslední jsem s ní strávila společně na zemi na jedné dece. Hlavou mi stále dokola běžela poslední část krásně napsané Psí prosby – „Buď v mých těžkých chvílích vždy se mnou. S Tebou je pro mne všechno lepší. Až se můj čas naplní, nenech mne trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas, jen prosím, zůstaň v téhle chvíli se mnou.“
Chodské psy jsem viděla poprvé naživo na oblastní výstavě v Hořovicích na jaře v roce 2000 a okamžitě mě naprosto uchvátili. Nejen svým vzhledem, ale i povahou. Již v té době jsem byla rozhodnuta, že až odejde naše pudlinka, které bylo v té době 11 let, naším dalším psem bude choďák. Nečekala jsem, že to bude tak brzy. Od srpna 2000 jsme s ní absolvovali marný boj se zhoubným nádorem a počátkem listopadu přišla prohra. Okamžitě jsem zakoupila inzertní noviny, kde byl jediný inzerát na štěňata choďáků. Hned následující den jsme vyrazili pro naši první chodskou holku, naši Annie Dar minulosti.
V té době jsme neměli doma internet a ani jsem neměla žádnou fotku a můj muž chodského psa nikdy neviděl. Když se dožadoval popisu, pro co to vlastně jedeme, chodského psa jsem přirovnala k toy verzi německého ovčáka s pálením a dlouhou srstí. Když se proti němu vyřítila z kotce matka naší Annie a následně mu chovatelka vrazila do ruky Anušku, která ve svých necelých 10 týdnech vážila téměř 9 kilo, od té doby již nepromluvil. Asi vzal můj popis velikosti moc vážně, on chtěl totiž pražského krysaříka. Až při cestě domů jen suše konstatoval, že bude muset koupit větší auto, nebo já budu chodit pěšky!
Annie si ho ovšem velice rychle omotala kolem tlapky a postupem času jsme, jak rostla, nabyli dojmu, že máme to nejdokonalejší chlupaté stvoření na světě. Když jsem přemýšlela nad textem tohoto vzpomínkového povídání, zjistila jsem, že vlastně nemám moc zábavných historek, kde bych popisovala nějaké Annie lumpárny. Byla naprostá pohodářka od štěněte a žádné divočiny neprováděla. Jen jednou překousala kabel u nabíječky k telefonu, což ovšem byla chyba manžela, který ji dal do zástrčky přímo nad její pelíšek.
Vlastně byla ještě jedna věc, do které se pustila, a to četba mé knížky „Vychováváme psího šampióna“, ovšem s ohledem na tematické zaměření knihy to zajisté nebylo bezdůvodné. Obě jsme tedy načetly zkušenosti a rozjely výstavní kariéru. Po několika absolvovaných výstavách jsem však pochopila, že ač pro nás naprosto dokonalá Annie, není exteriérově až tak dokonalou pro pány a dámy rozhodčí a žádných velkých výstavních úspěchů nedosáhneme. Musela jsem objektivně uznat, že oproti jiným choďákům je to hubená, nohatá blondýnka. V lidském světě by měla u chlapů velký úspěch, ne však v tom psím výstavním. Do výstavního kruhu jsme se vrátily až v jejím veteránském věku, kdy nabrala jak na váze, tak i na srsti a pár úspěchů jsme si spolu užily.
Ovšem co jí nebylo do vínku naděleno v exteriéru, to naprosto vyvážily její výborné povahové vlastnosti. Byla naprosto nekonfliktní, nebojácná, vyrovnaná a hrdá dáma. Věrný a oddaný přítel ve všech situacích. Díky Annie jsem poznala spoustu bezvadných lidí, prožila s ní jak ty těžké, tak i ty báječné životní okamžiky a naprosto jsme celá rodina tomuto plemeni propadla. Annie vždy dokázala vycítit, v jaké je člověk náladě a tomu uzpůsobit své chování, radovat se s námi a být s námi i smutná. Vedle ní jsem získávala své první zkušenosti ve výstavním kruhu, chovatelství a agility, kde jsme se obě našly. Milovala všechno živé a měla neskutečné ochranitelské sklony. Když se mi podařilo zachránit ze spárů našich koček myš, nebo ptáka, byla schopná kousek od nich ležet a kočky odhánět, dokud se zvířata nezmátořila do stavu, kdy sama zmizela. Společně s naší kočkou odchovávala koťata a sama byla vzornou mámou. Naši přátelé dodnes vzpomínají, jak se před lety statečně postavila jednou tak velkému německému ovčákovi, který napadl jejich malou yorkšírku.
Téměř rok jsme doufali, že v plném zdraví půjde dceři za družičku a tohle přání nám splnila. Tři dny po svatbě jsme museli nechat odejít my ji. S Annie jsme prožili nádherných téměř 15 let a myslím, že i ona by si svůj psí život s námi pochvalovala. Vždy jsme se snažili jí její lásku a oddanost vracet a zůstane pro nás naprosto jedinečnou a výjimečnou chodskou psí osobností.
Zdeňka Koubíková
CHS Černá luna
