Tak, jako tu první noc, když jsme si Anušku přivezli domů, tak i tu poslední jsem s ní strávila společně na zemi na jedné dece. Hlavou mi stále dokola běžela poslední část krásně napsané Psí prosby – „Buď v mých těžkých chvílích vždy se mnou. S Tebou je pro mne všechno lepší. Až se můj čas naplní, nenech mne trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas, jen prosím, zůstaň v téhle chvíli se mnou.“

Chodské psy jsem viděla poprvé naživo na oblastní výstavě v Hořovicích na jaře v roce 2000 a okamžitě mě naprosto uchvátili. Nejen svým vzhledem, ale i povahou. Již v té době jsem byla rozhodnuta, že až odejde naše pudlinka, které bylo v té době 11 let, naším dalším psem bude choďák. Nečekala jsem, že to bude tak brzy. Od srpna 2000 jsme s ní absolvovali marný boj se zhoubným nádorem a počátkem listopadu přišla prohra. Okamžitě jsem zakoupila inzertní noviny, kde byl jediný inzerát na štěňata choďáků. Hned následující den jsme vyrazili pro naši první chodskou holku, naši Annie Dar minulosti.

V té době jsme neměli doma internet a ani jsem neměla žádnou fotku a můj muž chodského psa nikdy neviděl. Když se dožadoval popisu, pro co to vlastně jedeme, chodského psa jsem přirovnala k toy verzi německého ovčáka s pálením a dlouhou srstí. Když se proti němu vyřítila z kotce matka naší Annie a následně mu chovatelka vrazila do ruky Anušku, která ve svých necelých 10 týdnech vážila téměř 9 kilo, od té doby již nepromluvil. Asi vzal můj popis velikosti moc vážně, on chtěl totiž pražského krysaříka. Až při cestě domů jen suše konstatoval, že bude muset koupit větší auto, nebo já budu chodit pěšky!

Annie si ho ovšem velice rychle omotala kolem tlapky a postupem času jsme, jak rostla, nabyli dojmu, že máme to nejdokonalejší chlupaté stvoření na světě. Když jsem přemýšlela nad textem tohoto vzpomínkového povídání, zjistila jsem, že vlastně nemám moc zábavných historek, kde bych popisovala nějaké Annie lumpárny. Byla naprostá pohodářka od štěněte  a žádné divočiny neprováděla. Jen jednou překousala kabel u nabíječky k telefonu, což ovšem byla chyba manžela, který ji dal do zástrčky přímo nad její pelíšek.

Vlastně byla ještě jedna věc, do které se pustila, a to četba mé knížky „Vychováváme psího šampióna“, ovšem s ohledem na tematické zaměření knihy to zajisté nebylo bezdůvodné. Obě jsme tedy načetly zkušenosti a rozjely výstavní kariéru. Po několika absolvovaných výstavách jsem však pochopila, že ač pro nás naprosto dokonalá Annie, není exteriérově až tak dokonalou pro pány a dámy rozhodčí a žádných velkých výstavních úspěchů nedosáhneme. Musela jsem objektivně uznat, že oproti jiným choďákům je to hubená, nohatá blondýnka. V lidském světě by měla u chlapů velký úspěch, ne však v tom psím výstavním. Do výstavního kruhu jsme se vrátily až v jejím veteránském věku, kdy nabrala jak na váze, tak i na srsti a pár úspěchů jsme si spolu užily.

Ovšem co jí nebylo do vínku naděleno v exteriéru, to naprosto vyvážily její výborné povahové vlastnosti. Byla naprosto nekonfliktní, nebojácná, vyrovnaná a hrdá dáma. Věrný  a oddaný přítel ve všech situacích. Díky Annie jsem poznala spoustu bezvadných lidí, prožila s ní jak ty těžké, tak i ty báječné životní okamžiky a naprosto jsme celá rodina tomuto plemeni propadla. Annie vždy dokázala vycítit, v jaké je člověk náladě a tomu uzpůsobit své chování, radovat se s námi a být s námi i smutná. Vedle ní jsem získávala své první zkušenosti ve výstavním kruhu, chovatelství a agility, kde jsme se obě našly. Milovala všechno živé a měla neskutečné ochranitelské sklony. Když se mi podařilo zachránit ze spárů našich koček myš, nebo ptáka, byla schopná kousek od nich ležet a kočky odhánět, dokud se zvířata nezmátořila do stavu, kdy sama zmizela. Společně s naší kočkou odchovávala koťata a sama byla vzornou mámou. Naši přátelé dodnes vzpomínají, jak se před lety statečně postavila jednou tak velkému německému ovčákovi, který napadl jejich malou yorkšírku.

Téměř rok jsme doufali, že v plném zdraví půjde dceři za družičku a tohle přání nám splnila. Tři dny po svatbě jsme museli nechat odejít my ji. S Annie jsme prožili nádherných téměř 15 let a myslím, že i ona by si svůj psí život s námi pochvalovala. Vždy jsme se snažili jí její lásku a oddanost vracet a zůstane pro nás naprosto jedinečnou a výjimečnou chodskou psí osobností.

Zdeňka Koubíková
CHS Černá luna

Aby nesmutnila Annie a ani my, do měsíce přibyla do naší rodiny Clairka – Olivie z Gipova. Olivka byla celoživotně duchem velké a hravé štěně. Nekonfliktní, pohodová a stále skvěle naladěná fenka, která nade vše milovala aport. Pro tenisák by položila život.

Úspěšně jsme Olivku uchovnili, užívali si s ní mnoha výstavních úspěchů a opět se těšili na štěňata. Časem se ukázalo, že ani od ní se vlastního štěněte nedočkáme, a to z důvodu extrémně zúžené pochvy. Nezačali jsme ji mít o nic méně rádi, jen jsme věděli, že si časem opět štěně koupíme.

V roce 2014 přibyla do naší smečky Izabell z Letinské kovárny, a hurá, vše klaplo a opět jsme se začali těšit na vlastní odchované štěně. V prvním Ízy vrhu se narodilo jedno štěně a při mé smůle samozřejmě kluk. Žádné velké zklamání se však nekonalo. Pucíka bylo všude plno a zvládl odrovnat všechny členy domácnosti, to je tři psy, dvě kočky a čtyři lidi.     

Po dlouhých 11 letech jsme se té své „vlastní“ vysněné holčičky dočkali loni, kdy Íza porodila 4. 5. 2018 tři kluky a tři holky. Radost byla obrovská, bohužel však netrvala moc dlouho a vystřídala ji velká bolest.

Již počátkem roku 2018 jsme zaznamenali, že má, tehdy téměř desetiletá Olivka, občas drobné problémy se vstáváním a chůzí do schodů. Po poradě s veterinářem jsme nasadili kloubní výživu. Ještě v květnu na mezinárodní výstavě jí pan rozhodčí udělil titul BOV, a to především za úžasný pohyb. Její chůze a ovladatelnost zadních končetin se však začala rapidně zhoršovat. Po sérii vyšetření, které uzavřel test na degenerativní myelopatii (DM) s výsledkem A/A – pozitivní, padla dne 15. 6. 2018 konečná diagnóza – akutní rozvinutí degenerativní myelopatie. Již před pěti lety, kdy mi přišel výsledek testu DM mé tehdy nejmladší fenky A/A, jsem se o tuto nemoc hodně zajímala. Věděla jsem tedy, že jde o fatální onemocnění, kdy nejsou zatím jasné žádné vědecké závěry, statistiky a neexistuje ani žádná léčba. Jedinou podpůrnou medikací je nasazení kortikoidů ve vyšších dávkách.

U každého jedince je progrese nemoci jiná a k eutanázii přistupuje většina majitelů ve chvíli, kdy pes kompletně ochrne na zadní končetiny a stane se plně inkontinentním. Vzhledem k tomu, že následně nemoc postihuje přední končetiny a dochází k ochrnutí polykacího a dýchacího systému, je to v podstatě to jediné správné a vysvobozující řešení.     

Můžete mít mnoho věcí nastudovaných a cítit se připraveni, realita je však mnohem a mnohem tvrdší a bolestnější. U Olivky postupně docházelo k ochrnutí zadních končetin a rozvoji inkontinence. DM a podpůrná léčba kortikoidy přinášela další a další zdravotní problémy od nehojících se proleženin, odřenin, krvácení z nosní houby až po selhávání jater. Nemám ani chuť do detailu popisovat, co vše péče o takto postiženého psa obnáší, a to i finančně. Věřte, že jsou to hodiny strávené přenášením, věčným sprchováním, ošetřováním různých nehojících se ran a v neposlední řadě se snažíte psa i psychicky podpořit mazlením a nějakou zábavou. O množství času stráveného úklidem a praním osušek a pelechů ani nemluvě. Absolvovali jsme i mnoho návštěv veterinární kliniky MVDr. Lázničky, které patří velký dík za vynaložení maximálního úsilí Olivce co nejvíce ulevit, a současně i veterinární ordinaci v Mnichovicích a především MVDr. Katce Růžičkové, která mi byla i velkou psychickou oporou. Kdo si tím neprošel, těžko si dovede představit jak časovou, tak především psychickou náročnost péče o takto postiženého psa. Nebýt pomoci mého muže a mladší dcery s jejím manželem, těžko bych si ještě našla čas na výchovu a péči o štěně. Bylo to hodně náročných deset měsíců, Olivka si však maximální péči zasloužila!

Věděla jsem, že přijde čas, kdy ochrne úplně a já budu muset udělat to sakra těžké rozhodnutí a nechat ji jít.  Olivka byla neskutečná bojovnice, přišel však čas, kdy jsem vycítila, že i ona už to vzdává. Od stanovení diagnózy jsem byla rozhodnutá, že nechám udělat pitvu pro její stoprocentní potvrzení. To mi bohužel znemožnilo nechat odejít Olivku v klidu doma. Po mnoha telefonátech se mi podařilo zkontaktovat Doc. Ing. MVDr. Ladislava Novotného, PhD, FRCPath, MRCVS z Čeperky u Hradce Králové, který byl ochotný pitvu provést. Vzhledem k tomu, že odběr hrudní míchy je třeba provést ideálně okamžitě po eutanázii, byla má poslední cesta s Olivkou hodně těžká, dlouhá a bolestná……Provedená pitva diagnózu potvrdila.

Mnoho z Vás zná náš příběh z facebooku, kde se aktuálně DM dost často řeší. Prosím testujte, nebuďte sobečtí a především výsledky uveřejňujte na kartách psů! Ovšem chovejte a přistupujte k DM s rozumem. Není to jediná nemoc, která psy ohrožuje a co sleduji diskuze, jsou názory na DM někdy zbytečně vyhrocené. I přes to, čím jsme si s Olivkou prošli, stojím za tím, že málopočetné plemeno, kterým chodský pes je, si nemůže dovolit vyřadit z chovu přenašeče a ani pozitivní jedince. Na druhou stranu mne velice mrzí postoj některých chovatelů, kteří DM totálně ignorují. Jistě znáte tu známou větu „Mně se to stát nemůže“, tak abyste se pak nedivili, stát se Vám to může!  

Odkaz na video, které je průřezem naší desetiměsíční těžké cesty: